Nahlédnutí do oken Holanesie

Sraz v neděli 4. října 2015 v 15 hod. před hlavním vchodem na Olšanské hřbitovy

Po pražských lokalitách spjatých s životem a dílem Vladimíra Holana vás provede básník a literární historik Vladimír Křivánek:

Vladimír Holan, pražský rodák, který kromě krátkého pobytu v Bělé pod Bezdězem zůstal svému rodnému městu doživotně věrný, je z rodu meditativních básníků; psal čtenářsky náročné intelektuální básně lyrické i epické, v nichž osobitě a jazykově experimentátorsky vytvářel neobvyklá reflexivní, fantaskně-konkrétní magická podobenství o tragickém údělu lidské existence ve světě. Je také autorem básnických próz a výjimečným překladatelem světové poezie. Kdo jednou vstoupí do světa jeho poezie, bývá často na celý život ztracen, drcen rozlohou a členitostí tohoto básnického masivu, pohlcen hloubkou jeho myšlenkového světa, uhranut podmanivou krásou jeho poezie a dojat životními osudy tohoto „prokletého“ básníka, patřícího k nejsložitějším a největším básnickým zjevům světové poezie dvacátého století.

Dovolte mi při příležitosti plánovaných procházek v Holanových stopách, abych se svěřil se svou osobní cestou za Holanem. Když jsem jako sedmnáctiletý student pražského gymnázia navštívil náhodně poetickou vinárnu Viola na Národní třídě a uslyšel recitovat Holanovu klíčovou programní básnickou skladbu „Noc s Hamletem“, byl jsem ohromen. Tehdy jsem sice téměř ničemu nerozuměl, ale uvědomil jsem si citově, že to je skutečná a velká poezie. Od té doby jsem byl ztracen. Navštívil jsem toto kmenové představení Violy šedesátých let poté ještě mnohokrát a rozhodl jsem se, že se pokusím tomuto podivnému básnickému světu, tak neobvyklému a uchvacujícímu, porozumět. Nejdřív se tato orientace k Holanovi projevila v mých vlastních básničkách. V mé prvotině „Vypouštění holubice“ [1982] jsem se programově přiznal k Holanovi, když jsem v jedné básni ocitoval jeho verš „ale báseň je dar“. Postupem času mi začal Holan v mých verších vadit a snažil jsem se ho nějakým způsobem zbavit. Pokusil jsem se o to jinou cestou než básněmi – chtěl jsem jako literární historik racionálně pochopit tento zvláštní básníkův svět, porozumět jeho složitostem a úskalím. Pořídil jsem si Vladimírem Justlem vydávané „Sebrané spisy Vladimíra Holana“ [Odeon 1965–1988], sbíral jsem po antikvariátech všechna první vydání jeho knížek a postupně jsem začal psát drobné i větší články a odborné studie o jednotlivých jevech tohoto záhadného a tak rozsáhlého básnického světa. Trvalo téměř dvacet let, než jsem se rozhodl napsat monografii „Vladimír Holan básník“ [2010], v níž jsem snesl všechno, co jsem o Holanovi poznal. Postupně jsem se i v poezii zbavil tohoto uhrančivého vlivu, alespoň v to doufám. Přesto Vladimír Holan spolu s Janem Skácelem zůstávají básníky, kteří hluboce ovlivnili nejen mou poezii, ale i mé vnímání světa a údělu člověka v něm. Vladimírovi Holanovi jsem za mnohé vděčný. Dovolte mi, abych Vás proto pozval na literární procházku Prahou po některých místech s tímto básníkem spojených – „Nahlédnutí do Holanesie“.

Sejdeme se v neděli 4. října v 15 hod. před hlavním vchodem na Olšanské hřbitovy

Vladimír Křivánek

Básník, literární historik, kritik, vysokoškolský učitel, editor a překladatel Vladimír Křivánek se narodil 1951 v Kolíně nad Labem. Vystudoval bohemistiku a historii na Pedagogické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Odborně se zaměřuje na vývojové proměny české literatury 19. a 20. století, hlavně na vývoj poezie: zabývá se romantismem, dílem Máchovým a máchovskou recepcí v české poezii, tvorbou Nerudovou, poezií přelomu století (K. Toman a F. Gellner, dekadence a symbolismus), dílem moderních básnických klasiků 20. století (Hora Seifert, Holan, Hrubín) a poezií po druhé světové válce se zaměřením na tvorbu debutantů. Příležitostně se zabývá komparatistickými slavistickými studiemi, zvláště česko-bulharskými literárními paralelami, a překlady z bulharštiny a angličtiny. Vystřídal řadu zaměstnání: byl prodavačem v antikvariátu, učitelem na základní škole, bibliografem v Ústavu pro českou a světovou literaturu ČSAV, šéfredaktorem časopisu pro mladou literaturu Iniciály, odborným asistentem, docentem i vedoucím katedry bohemistiky na Pedagogické fakultě UK, vedl kurzy tvůrčího psaní poezie na Institutu základů vzdělanosti na Univerzitě Karlově, Pedagogické fakultě UK a Literární akademii, přednášel dějiny české literatury 19. století na Technické univerzitě v Liberci; v současnosti je profesorem na katedře českého jazyka a literatury Pedagogické fakulty Univerzity Hradec Králové a do roku 2011 byl vedoucím vědeckým pracovníkem Ústavu pro českou literaturu AV ČR v Praze.

Vydal odborné publikace: Jan Neruda (Praha 1983), Karel Hynek Mácha (Praha 1986), Býti básníkem v Čechách. Studie a eseje o české poezii od Máchy po dnešek (Praha 1999), Kolik příležitostí má báseň. Kapitoly z české poválečné poezie 1945–2000 (Brno 2009), Vladimír Holan básník (Praha 2010)

Autorsky se podílel a redigoval mnoho sborníků a publikací, např. slovník interpretací Český dekameron. Sto knih 1969–1992; kapitoly o poezii v Dějinách české literatury 1945–1989, I–IV (Praha 2007–2008) a kolektivní monografii Karel Hynek Mácha a jeho dědicové (Praha 2012). Vydal a doslovy doprovodil edice poezie Kamila Bednáře a Františka Gellnera.

Z angličtiny přeložil a pro českého čtenáře upravil a doplnil dílo Malcolma Bradburyho (a kolektivu) Atlas literatury. Literární toulky světem (Praha 2003). Doslovy doprovodil knihy z literární klasiky (Mácha, Neruda) i sbírky a výbory řady současných českých básníků.

Od osmdesátých let se soustavně věnuje mladé české poezii jako kritik, vydavatel, porotce, organizátor a znalec proměn české novodobé poezie (předseda poroty v literárních soutěžích Šrámkova Sobotka, Literární Varnsdorf atd.). Vydává knihy mladých básníků v rámci činnosti občanského sdružení Litterula, které založil spolu se svými bývalými studenty a deset let vedl.

Vydal básnické knihy Vypouštění holubice (Praha 1982), Nahé stromy (Praha 1985), Kameny písní (Praha 1990), Testamenty (Praha 1999), Krajina s torzy (Praha 2001), Tušové kresby (bibliofilie, Praha 2003), Zátiší s loňskými ořechy (výbor z poezie, Brno 2004), Bolest (CD, zpívané verše, Brno 2009), Pijáci melancholie (Praha 2009) a Adieu Paris (Praha 2013). Jeho verše vyšly v překladech časopisecky v angličtině, polštině, ruštině, vietnamštině, bulharštině, řečtině, kurdštině a čínštině, knižně v bulharštině, vietnamštině a polštině. Od roku 2008 do července 2011 byl předsedou Obce spisovatelů, nejpočetnější profesní spisovatelské organizace v České republice. Je členem Českého centra Mezinárodního PEN klubu a členem dalších literárních či vědeckých společností: Umělecká beseda, Akademie literatury české, Literárněvědná společnost a Slovo a hlas.

Itinerář literární procházky po Holanových stopách

Motto:

I kdyby nebylo Boha, i kdyby nebylo lidské duše,

i kdyby duše byla, ale byla smrtelná,

i kdyby nebylo zmrtvýchvstání,

i kdyby nebylo pak už nic, opravdu nic,

moje, stejně jako tvoje účast na takové komedii

byla by zas jen soucitem, soucitem s žitím,

které je jenom dech a žízeň a hlad

a páření a nemoc a bolest…

Sraz před hlavním vchodem do Olšanského hřbitova

(Vinohradská 1835/153, 130 00 Praha 3, Žižkov – tram.:5, 10, 11, 16, 26

PRVNÍ ZASTAVENÍ

hrob rodiny Holanových

[Olšanské hřbitovy – IX, oddělení 10a, číslo 785]

31. března (v pondělí ve 20:30 h) Vladimír Holan umírá; v úmrtním listu je uvedena jako příčina smrti mozková mrtvice

10. dubna (čtvrtek v 15:00 h) se konal státní pohřeb ve strašnickém krematoriu; smuteční řeč pronesl básník Vilém Závada

Postupem doby se však znovu začal stahovat z pole bitevního do své klauzury vnitřní a v ní už setrval až do konce. Napsal ještě řadu velkých básní jako Noc s Hamletem, básnickou knihu Příběhy i několik sbírek drobné lyriky, z nichž bych uvedl alespoň Bolest. Některé básně v ní vydechl lehce a samozřejmě jako květ pampelišky, v jiných se zase svým mečem zaťal až k samým kořenům lidského osudu. Vladimír Holan byl básník složitý. Ne všichni jej chápali, ne vždy byl také všem srozumitelný. Všichni však pociťovali, že to byl básník vskutku jedinečný a svrchovaný. Dnes od nás, milý Vladimíre Holane, po těžkém a heroickém životě odcházíš. Vytvořil jsi velké a rozsáhlé dílo původní i překladatelské, které zůstane trvalou součástí naší literatury a bude nám věčně připomínat, že jsi byl, že stále jsi a nikdy nepřestaneš být. Čest tvé světlé památce! (ze smuteční řeči Viléma Závady)

je pochován v rodinném hrobě na Olšanském hřbitově

[třeba využít tramvaj číslo 26 do stanice nám. Republiky nebo Masarykovo nádraží]

DRUHÉ ZASTAVENÍ

reálné gymnázium Truhlářská

[ Gymnázium J. Gutha-Jarkovského, Truhlářská 22 Praha 1]

od roku 1919 navštěvuje Státní reálné gymnázium v Praze v Truhlářské ulici

mezi jeho učiteli byly známé osobnosti – pozdější univerzitní profesoři – klasický filolog Vladimír Groh (latina, němčina), lingvista Bohumil Havránek (čeština, filozofie), literární vědec a estetik Jan Mukařovský (francouzština), geolog Břetislav Zahálka (přírodopis) a spisovatel Josef Štefan Kubín (francouzština)

Nerad vzpomínám na to, čím nás tam krmili. Samý pozitivismus, všechno jim bylo tak přímočaré, jasné. Byla to hrůza! Vždycky ve čtvrtek jsme měli deskriptivu. Už od pondělka jsem se té hodiny děsil matematika se ovšem nesnášela s verši, které mi tehdy otiskoval Josef Hora v Rudém právu. A tak jsem dělal z matematiky reparát. Navíc dráždilo moje zaryté čelo[…] Byl jsem rebel, sedal jsem v zadní lavici. (Holanova vzpomínka na gymnaziální léta)

[k přemístění využít metro ze stanice nám. Republiky na I. P. Pavlova]

TŘETÍ ZASTAVENÍ

proslulá staropražská krčma Jedová chýše

[roh Apolinářské ulice a Viničné – dnes už neexistuje]

do této vyhlášené krčmy pražské galerky chodil Holan s přáteli (společnost kolem Zdeňka Kalisty, básníka, překladatele a historika baroka) v době gymnaziálních studií, prožil zde první lásku k Soně Špálové (vlastním jménem Františky Švehlové, pozdější spisovatelky)

Koncem sexty to začalo se Sonjou Špálovou […] Trvalo to skoro tři roky. Seznámili jsme se v kroužku autorů kolem Zdeňka Kalisty v Jedové chýši v Apolinářské ulici na Novém Městě […] Jednou mi Sonja Špálová dala v Jedové chýši lísteček: ʼWoloďko, myslím, že už Vás miluji.ʼ Přečetl jsem si to na záchodě. Samozřejmě jsem zahořel. Čekávala na mne před gymnáziem a profesoři to neradi viděli. Později chodila i k nám domů za mou maminkou. Chtěl jsem se kvůli ní zabít. Bylo to příliš prudké. Ale pak to všechno najednou shořelo, a co zůstalo, ten popílek, to odfoukl čas. (Holanova vzpomínka na první lásku)

ČTVRTÉ ZASTAVENÍ

farní kostel Nejsvětější Trojice,

[Trojická ulice, Nové Město]

v prvním vydání sbírky „Triumf smrti“ [1930] je šestidílná milostná skladba „Zmizelá katedrála“ spjatá s pražským prostředím. Název básně odkazuje podle autorova svědectví k preludiu pro klavír Clauda Debussyho „La Cathédrale engloutie“ (Potopená katedrála). Konkrétním místním modelem byl farní kostel Nejsvětější Trojice, prostá barokní stavba v Trojické ulici na Novém Městě, jejíž podlaží je pod úrovní vozovky. Zešeřelý, tichý a

tajemný prostor barokního kostela s gotickou křtitelnicí se stal vhodným prostředím pro dialog se ztracenou láskou – obraz zmizelé katedrály symbolizuje i zmizelou katedrálu milostného vztahu.

PÁTÉ ZASTAVENÍ

Goldhammerova vinárna

[Křemencova ulice, Nové Město]

v lednu 1949 se v této vinárně schází společnost spisovatelů; dochází k hádce mezi Seifertem a Tauferem o hodnocení významu Vladimíra Majakovského, do níž zasahují i další a jejíž reálný průběh zastřený mnoha pikantními fámami nelze přesně rekonstruovat, ale která se v udavačské atmosféře po únoru 1948 mění v politickou aféru a má smutné důsledky pro Seiferta i Holana – zákaz publikace nových děl a omezené zveřejňování starších prací (podle vzpomínek L. Čivrného aj. Hiršala)

ŠESTÉ ZASTAVENÍ

dům na Kampě

[U Sovových mlýnů 7, Malá Strana]

od srpna 1948 do prosince 1968 bydlel Holan se ženou v přízemním bytě s obloukovými okny domu U Sovových mlýnů 7/501 na Kampě; v tomto domě pobýval v letech 1798–1803 jazykovědec, bohemista a slavista Josef Dobrovský, v letech 1929–1940 historik umění Zdeněk Wirth, od září 1946 do své druhé emigrace v březnu 1948 žil v přízemním bytě herec Jiří Voskovec, v prvním patře bydlel od roku 1945 až do své smrti v roce 1980 herec a spisovatel Jan Werich

Od roku 1948 žiji na Kampě. Čtrnáct dlouhých let […] Leccos jsem zde napsal: uzavřel sbírku lyriky Ale je hudba, některé z těch veršů vyšly časopisecky nebo v Básnických almanaších Klubu čtenářů, doplnil starší cyklus Mozartian a nových třicet básní – obě ty řady vyjdou knižně pohromadě k Pražskému jaru 1963 –, napsal dětskou knížku Bajaja, která mne naučila dívat se na mnohé věci úplně jinak. V těchto letech vznikaly i mé příběhy, je jich právě deset: Návrat, Prostě, Sbohem, Óda na radost, Nokturno, Pršelo, Zuzana v lázni, Martin z Orle, řečený Suchoruký, Smrt si jde pro básníka, Dopis. Řada jich vyšla v časopisech nebo bibliofilsky. Hodně jsem tu také překládal, nedávno vyšla antologie z mých překladů, nazval jsem ji Cestou. Teď právě pracuji na dalších verších Vildracových, před časem jsem dokončil překlad poémy arménského básníka z počátku tohoto století. […] Dokončuji právě větší poému, začal jsem na ní pracovat před mnoha léty. Jmenuje se Noc s Hamletem, a je to můj hold géniu Shakespearovu, kterého považuji za největšího básníka všech dob. Rád bych, aby vyšla k 400. výročí jeho narození. Před dokončením je také větší skladba, která se jmenuje Toskána. A pokračuji ve sbírkách lyriky, prozatím nazvaných Bolest a Nokturnál… (rozhovor, září 1962)

SEDMÉ ZASTAVENÍ

poslední Holanovo bydliště – pamětní deska

[U lužického semináře 18, Malá Strana]

20. prosince 1968 se Holanovi stěhují do domu U Lužického semináře 18, Praha-Malá Strana (byt ve druhém patře s terasou s výhledem na Karlův most a soutok Čertovky s Vltavou; záhy básník odmítl vstupovat na terasu, aby ho nikdo neviděl. V tomto bytě Vladimír Holan umírá.

Literatura:

Justl, Vladimír – Chalupa, Pavel: Holan, Spisy 10, Bagately, Praha-Litomyšl 2006

Opelík, Jiří: Holanovské nápovědy, Praha 2004

Křivánek, Vladimír: Vladimír Holan básník, Praha 2010