Praha v žertovném fotoalbu Jana Nerudy

Sraz v neděli 25. října 2015 v 15 hod. před sochou Jana Nerudy na úpatí Petřína

Po pražských lokalitách spjatých se životem a dílem Jana Nerudy vás provede pedagog a divadelník Daniel Razím:

Malá Strana a příběhy jejích dávných obyvatel získaly v rozsáhlém Nerudově díle co do popularity jednoznačné prvenství. Možná, že právě proto stojí hrdě nakročená socha Jana Nerudy nad úpatím vrchu Petřína, odkud spisovatel s kloboukem v ruce, obrácen zády k lanové dráze, hledí zpod několika vzrostlých smrků směrem k malostranským střechám a hradní siluetě. Místa, která jsou s jeho jménem nejvíce spjatá a kde si můžeme při putování Prahou na Nerudu vzpomenout, najdeme však na obou březích Vltavy.

Od Nerudovy bronzové sochy (vytvořené v roce 1970 Janem Simotou) stačí udělat pár kroků dolů z kopce na Újezd – část Malé Strany v okolí stejnojmenné ulice, zakončené do roku 1891 Újezdskou bránou. Kromě venkovských trhovců se tudy často ubíraly smuteční průvody (sledované plačící paní Ruskou) na nedaleký Malostranský hřbitov, kde byli pochováni Nerudovi rodiče a kam spisovatel situoval svou povídku Psáno o letošních Dušičkách. V těsném sousedství brány, na vyvýšeném prostranství, které dnes zdobí Pomník obětem komunismu, stála od dob baroka až do roku 1932 rozměrná trojkřídlá budova Újezdských kasáren. Tady se Jan Neruda 9. 7. 1834 narodil. Jeho otec, vysloužilý kanonýr, provozoval v kasárnách domovnictví a kantýnu.

Přímo naproti přes ulici, v nově postaveném domě U Otakara II, bydlel po roce 1843 významný francouzský vědec a inženýr Joachim Barrande. U něho si Nerudova maminka přivydělávala jako hospodyně. Při úklidu mu prý i za cenu rámusu občas vyhodila několik zkamenělin, kterými Barrande naplnil svůj byt až po strop. Paleontolog si svou hospodyni „paní Babette“ přesto natolik oblíbil, že jeden ze svých prvohorních objevů na její počest pojmenoval „Bábinka prima“. Mladému Janovi ovšem po přečtení jeho první knihy veršů Hřbitovní kvítí poradil, aby prospěl svému národu raději tím, že se bude věnovat vědě. Začínající básník ale Barranda (o němž kolují neprokázané domněnky, zda nemohl být skutečným otcem neobyčejně inteligentního Nerudy) naštěstí neposlechl.

Další z nejživějších a nejdelších ulic pražské Malé Strany – nyní Nerudova, dříve Ostruhová. Tady Jan prožil podstatnou část svého života, nejprve jako dítě a dospívající mladík společně s rodiči v domě U dvou slunců (dodnes označeném výraznou pamětní deskou), později už jen s maminkou naproti U tří černých orlů a nakonec sám ve vedlejším domě U tří stupňů. Od Slunců, kde měl Nerudův otec v přední části jediné přízemní místnosti, kterou rodina společně obývala, také trafiku – krámek s tabákem „kuřlavým a šňupavým“ – nebylo daleko do svatovítské farní školy a hradní katedrály. Tady Jan jako chlapec na přání maminky ministroval a ve své povídce Svatováclavská mše také prožil v osamocení strastiplnou noc, když se tajně nechal v chrámu zamknout, aby směl pozorovat půlnoční mši, celebrovanou samotným svatým knížetem. Do blízkého okolí Ostruhové ulice jsou vepsány i příběhy mnoha známých postav z Povídek malostranských. „Hastrman“ pan Rybář bydlel v Hluboké cestě (dnešním Úvoze), na Pohořelci býval hostinec U tří lilií a přímo v Ostruhové dům U zeleného anděla, kde si pan Vorel nakouřil pěnovku. (Doktor Kazisvět a lidé z příběhu Figurky bydleli na již zmíněném Újezdě.)

Jako student se Neruda začal častěji vyskytovat „za vodou“ na Starém Městě, kde v budově Klementina navštěvoval Akademické gymnázium (tehdy ojedinělé češtinou jako hlavním vyučovacím jazykem), a také Linkovu školu tance v Michalské (dům U zlatého melounu). Stal se tu jedním z nejlepších a nejznámějších tanečníků v Praze a vyhlédl si zde i svou první lásku – Aničku Holinovou. Jako taneční a snoubenecký pár spolu byli ozdobou mnoha tehdejších pražských plesů. K Holinovým do dnes už neexistujícího domu U tří maltézských křížů v Lužické ulici č. 18 na Malé Straně v té době chodívali Karel Jaromír Erben, Václav Hanka, Božena Němcová, amatérský archeolog – páter Krolmus další významné osobnosti vlasteneckého veřejného života. Neruda měl možnost setkat se tu s nimi v začátcích své literární činnosti osobně. Toto období ale brzy vystřídal čas jeho nešťastného milostného vzplanutí ke spisovatelce Karolině Světlé.

V roce 1870 Neruda navždy přesídlil z Malé Strany na pravý břeh Vltavy, nejprve do staroměstského Blodkova domu v Konviktské ulici č. 28. Tady po smrti své maminky žil mnoho let staromládeneckým životem, naplněným povinnostmi oblíbeného fejetonisty deníku Národní listy, kam někdy i vícekrát denně docházel. Redakce měla své kanceláře v Opletalově, tehdy Mariánské ulici, v těsném sousedství Václavského náměstí.

Večery Neruda dlouhá léta pravidelně trávil v hostinci U Knoblochů na Betlémském náměstí, nejčastěji ale ve vinném restaurantu U Ježíška ve Spálené, v místech, kde celý blok historických domů musel mezi léty 1977 – 1985 ustoupit budování stanice metra Národní třída, nad níž v roce 2014 vyrostl polyfunkční objekt Quadrio. Mezi devátou hodinou večerní a první hodinou ranní tu vtipný, výřečný společník, vypravěč a milovník dobrého jídla, piva i vína denně vévodil stolní společnosti různých pražských literátů a nešetřil zážitky ze svých cest na Balkán, do Egypta a Palestiny.

Dalším místem, kde divadelní kritik Neruda z pracovních důvodů často pobýval, byla budova Prozatímního divadla, postupně zakomponovaná do rostoucí novostavby divadla Národního. Kromě mnoha divadelních kusů tu sledoval a v Národních listech břitce glosoval i neobyčejně rozvleklý vznik národem vytoužené „Zlaté kapličky“. Poté, co Národní divadlo v roce 1881 tragicky vyhořelo, staral se Neruda prostřednictvím populárních novin o organizaci finančních sbírek na jeho obnovu.

Od roku 1883 až do své předčasné smrti v roce 1891 bydlel Jan Neruda spolu se svou hospodyní Nánou (Annou Haralíkovou) ve Vladislavově ulici, v přízemí domu č. 14. Dříve neobyčejně temperamentní cestovatel, výletník a tanečník se sem přestěhoval v době, kdy mu postupně přibývající zdravotní potíže dovolovaly už jen pomalou a namáhavou chůzi s pomocí obecního posluhy Wernera. Spolu často procházeli nejbližším okolím této zapadlé a nepříliš vábné novoměstské ulice, kde dodnes najdeme pamětní desku s nápisem: „Zde 22. srpna 1891 Jan Neruda pouť svou dokonal, duchem svým nás vede dál.“

Místem posledního odpočinku Jana Nerudy se stal hřbitov na Vyšehradě. Spisovatelův hrob, vybudovaný především péčí jeho hospodyně Nány, nalezneme nedaleko Slavína.

Sejdeme se v neděli 25. října v 15 hod. před sochou Jana Nerudy na úpatí Petřína

Daniel Razím

Divadelník, autor poetických textů, muzikant a pedagog Daniel Razím se narodil v roce 1982 v Rakovníce. Kromě svých vlastních veršů (Nejmodernější retro, 2013) vydal knižně rozhovor s Jiřím Suchým (Kubistický portrét Jiřího Suchého aneb Jednou, když mně bylo osmdesát, 2011) a sestavil dva výbory z poezie Konstantina Biebla (Na hrobě bubnují padající pomeranče, 2014 a Král kravat arara, 2014). Dílo a pozoruhodné životní příběhy svých oblíbených literárních autorů se pokouší současným čtenářům přiblížit formou divadelních představení, literárně dokumentárních pořadů (např. Nehněvej se, že se tobě směju a veřejných čtení. O Janu Nerudovi a Konstantinu Bieblovi (pozn.red. na kterého se můžete těšit na jaře 2016), kteří patří k jeho nejmilejším básníkům a spisovatelům, proto s radostí připravil dva díly literárních procházek Prahou.