Aktuality

Dům čtení má nové patrony

Setkat se se svým oblíbeným autorem je vždycky malý svátek. Kateřinu Tučkovou v pražském Domě čtení jsem si tedy nemohla nechat ujít.

Už proto, že její Žítkovské bohyně jsem přečetla doslova jedním dechem. Kromě toho Dům čtení považuji za zajímavý a velmi užitečný unikát, který myslím nemá v Praze obdoby. Obzvlášť v době, kdy se zcela vážně diskutuje o tom, jestli vůbec mají knížky budoucnost. Tady o ní zaručeně nikdo nepochybuje! Naopak tu milovníkům knížek jako bonus nabízejí setkání se současnými českými autory beletrie.

Každý rok mezi nimi zvolí dva patrony, kteří si kromě autorského čtení zvou na besedy s návštěvníky i své hosty. V letošním roce to byl Tomáš Zmeškal s Radkou Denemarkovou, příští rok je vystřídá Kateřina Tučková a Petr Pazdera Payne. A právě teď, v prosinci, si předávají pomyslné patronské žezlo.

Po kratším představení si můžeme i poslechnout malou ochutnávku z nejnovějších prací nových patronů. Petr Pazdera Payne dokonce napsal speciálně pro tento večer dramolet, aneb dramatickou aktovku. Pohotovost se jistě cení, ale moje čtenářské gusto to zrovna nebylo. Uznávám však, že pro ty, kdo milují poněkud komplikované meditativní texty, v nichž je třeba obratně rozplétat různé jinotaje, mohou být právě dramolety tím pravým počtením.

Pasáž o milostné magii ze Žítkovských bohyní v podání Kateřiny Tučkové jsem si v každém případě určitě poslechla radši. Už proto, že se mi líbí její polodokumentární styl i výběr námětů. A pokaždé velmi oceňuji její autorskou poctivost a pohotovost.

Když se jí poprvé kamarád, historik David Kovařík, zmínil o žítkovských bohyních, neváhala ani chvíli a vypravila se do Bílých Karpat. Právě tady, na pomezí Moravy a Slovenska tyto léčitelky, bylinkářky a vědmy, které pronásledovali nejen nacisti, ale i komunisti, žily. Hned při první návštěvě měla i pověstnou kapku štěstí. Natrefila na místní paní učitelku, která jí pomohla otevřít dveře místních pamětníků. Během tří let, kdy knížku připravovala, se do těchto míst vracela mnohokrát a kromě toho pátrala také v archivech a po knihovnách. Stačila nasbírat nejen materiál pro knížku, ale i poznat místní hudbu, kroje i zvyky. A také tu nejspíš nechat kus srdce.

Musím říct, že autorka umí nejen strhujícím způsobem psát, ale i vyprávět nebo předčítat ukázky svých textů. Leccos se přitom poslouchá skoro jako detektivka. Třeba její vyprávění o tom, že bohyně nebyly vždycky jen pomahačky, ale někdy praktikovaly i černou magii. Vlasy a nehty budoucí oběti v takovém případě zabudovaly do takzvaných slepenců, které na různých místech propichovaly jehlami a špendlíky. Historka zněla tak trochu jako pohádka z knížky Bratří Grimmů, ale jen do chvíle než autorka dodala, že v archivu v Uherském Hradišti našla zmínku o tom, že po takovém zásahu skutečně někdo zemřel.

Příznivců měla Kateřina Tučková v sále opravdu hodně, otázky téměř nebraly konce. A i v tomto případě jsem ocenila její bezprostřednost a pohotovost. Nejeden dotaz se přitom točil kolem toho, co je v knize pravda a co fikce. Ostatně i v obci Žítková, kde měla před dvěma lety autorské čtení, musela podobné věci vysvětlovat. V tomto případě to bylo o to těžší, že měla před sebou lidi, kteří konkrétní lidi i události leckdy znali. „Tahle obec má asi 180 lidí, v sále jich ale bylo 250, přišli i ti z okolních vesnic, a když jsem viděla, že se všichni usmívají, docela se mi ulevilo,“ přiznala s upřímností autorka.

Autorské čtení má zkrátka oproti tomu osamělému své velké výhody. A nejen kvůli tomu, že člověk pozná spisovatele do té doby ukrytého za stránkami knížky. Zároveň se i dozví leccos z toho, co se do knížky nevešlo. Snad mě jen trochu zamrzelo, že Kateřina Tučková nevzala s sebou fotografie a nahrávky, které si z Kopanic přivezla. Vzápětí nato jsem se ale dozvěděla, že v březnu bude mít v Domě čtení svoje vlastní autorské čtení, kde nic z toho chybět nebude. Musím říct, že už teď se na to těším.

Zleva doprava Petr Pazdera Payne, Kateřina Tučková a Tomáš Zmeškal.

text © Ivana Matyášová

foto © Irena Šormová