Aktuality

Visegrádské literatury v časopise Plav

Vydejte se s Plavem a jeho autory a překladateli na inspirativní putování po středoevropských literaturách.

Měsíčník pro světovou literaturu Plav začal vycházet v roce 2005, aby se pokusil navázat na slavné tradice časopisu Světová literatura. Je určen především čtenářům s hlubším zájmem o otázky literárního překladu, ale také každému, kdo chce sledovat literární život nejrůznějších jazykových oblastí. České převody literárních děl jsou zde pravidelně uveřejňovány spolu s originálem. I kritiky překladu byste nejspíš v jiných domácích literárních časopisech hledali marně. Jednotlivá čísla Plavu jsou zpravidla zaměřena na konkrétní geografickou/ja­zykovou oblast, či tématicky.

Již podruhé v relativně krátké době (po čísle s názvem Středoevropské portréty, 7–8 / 2011) přináší Plav číslo věnované literaturám střední Evropy. Jeho pojetí se poněkud liší od předchozího, a to jak územním, tak tematickým vymezením. Zavítáme do literatur států Visegrádské čtyřky, přičemž se podíváme, jak se to v těchto literaturách má s vícejazyčností.

Střední Evropa je rovněž územím hranic a pohraničí. Aspoň v pojetí Andrzeje Stasiuka a jemu blízkých spisovatelů, jak to předjímá v rozhovoru Rudolf Chmel. Maďarský autor Peter Hunčík a slovenští autoři Ladislav Ballek či Koloman Kocúr popisují ve svých textech přibližně stejné území: slovensko-maďarské pomezí, kde se odehrává mísení obyvatel, kultur a jazyků. Polský filmový režisér Kazimierz Kutz nedávno debutoval coby beletrista s románem z prostředí svého rodného Horního Slezska Pátá strana světa, ze kterého vám přinášíme ukázku.

Dále v čísle najdete poezii polsko-české básnířky Renaty Putzlacher, kterou otiskujeme poprvé jak v českém překladu, tak v polském originále. Pohraničí je rovněž jedním ze stalých témat Ádáma Bodora, jehož hrdinové často nepotřebují tlumočníka, mají-li se domluvit rumunsky nebo rusínsky. Povídka Tomáše Horvátha variuje vůbec první gotický román, a hranice, která je zde překračována, má jinou než teritoriální povahu. Hranice je zároveň místem, kde dochází ke sbližování okrajových dialektů příbuzných jazyků. Výsledek takové konvergence může vypadat např. jako laština, jazyk, ve kterém se uskutečnilo jádro tvorby Óndry Łysohorského (tomuto tématu je v čísle věnována recenze Miroslava Tomka).

Jedna z definic utvářejících středoevropský mýtus praví, že toto území je všude tam, kde lze najít určitý typ nádražní budovy. Nádraží skýtá polyglotní a polyfonní prostor pro všechna ta mísení a střídání jazykových kódů, která nachází odraz v literární vícejazyčnosti. Taková Stanice Visegrád je vyobrazena rovněž na obálce čísla, které vyšlo za laskavého přispění Visegrádského fondu.

© Alexej Sevruk