Aktuality

Deset knih, kvůli kterým cizinci míří do Prahy

Každý rok míří do Prahy tisíce návštěvníků z celého světa. Jsou mezi nimi i vášniví čtenáři, které do české metropole přivádějí jejich oblíbené romány a povídky. Vydávají se po stopách svých milovaných spisovatelů a jejich postav. A před očima nemají město z kamenů, ale z knih. Zde je deset knih, které si berou na cestu.

1.Franz Kafka: Proces (1925)

Německy píšící spisovatel, dnes do nekonečna zmnožený na vývěskách, plakátech a tričkách, nepřestává fascinovat čtenáře z celého světa. Především díky němu získala Praha pověst tajemného a magického města. Jak se ukáže, tento nenápadný úředník pracující na Václavském náměstí v dnešním H&M a píšící po nocích povídky, dostal na Prahu takříkajíc monopol. Je v tom skrytá příslovečná kafkovská ironie, protože on sám se považoval za ne příliš úspěšného spisovatele.Franz Kafka nejen zastupuje celou rozsáhlou pražskou německou literaturu, Franze Werfela, Gustava Mayrinka, Paula Leppina , Maxe Broda a další autory, ale, jak uvidíme dále, provází téměř každého autora, který píše o Praze.

Do Prahy bývá situován Kafkův jediný dokončený román Proces, příběh muže, který byl jednoho dne zatčen a odsouzen, aniž by věděl za co. Ačkoli místa v románu nejsou pojmenována a nikde se nepíše, že jde o Prahu, je zvykem situovat slavnou scénu z chrámu, kde zazní Podobenství o dveřníkovi do katedrály svatého Víta. Když na konci románu Josefa K. vedou k popravě do kamenolomu za městem, je zase pravděpodobné, že kráčí přes Karlův most na Petřín. Židovské město , Zlatá ulička a Olšanský hřbitov, kde je spisovatel pohřben, jsou dalšími místy, kam jeho čtenáři zamíří. Někteří nechávají svému milovanému spisovateli dokonce vzkazy.

2.Jaroslav Hašek: Osudy dobrého vojáka Švejka za světové války (1921–1923)

Ve stejné době, kdy Franz Kafka psal Proces, vznikal také další slavný román, čtyřdílné Osudy dobrého vojáka Švejka za světové války. Jak napsal literární vědec Karel Kosík v knize Století Markéty Samsové, zatímco Josefa K. odváděli k vykonání popravy přes Karlův most, Švejka nejspíš vedli policajti opačným směrem, a tak se oba hrdinové mohli potkat. Ale nejspíš se nepotkali. Kosík to samozřejmě myslel obrazně, Praha Jaroslava Haška je totiž úplně jiná než ta Kafkova, jakoby šlo od dvě města, které existují vedle sebe. Alespoň tak to vypadá na první pohled, ve skutečnosti k sobě oba autoři mají blíž, než se zdá. Spojuje je mimo jiné svérázný druh humoru, typický také pro Bohumila Hrabala, který dostal název pražská ironie.

Čtenáři Jaroslava Haška nejčastěji přijíždějí do Prahy z Ruska, ale nejen odtud. A je zřejmé, že hned po příjezdu nezamíří do žádné z pražských kaváren, ale usadí se v některé z pivnic. Tam nad pivem a klobásou zavzpomínají na jednu ze slavných hospodských scén ze svého oblíbeného románu. A pokud se rozhodnou vydat po stopách Jaroslava Haška, nebudou to mít lehké, Hašek se totiž během deseti let sedmkrát stěhoval! Čeští čtenáři to mají snazší,potřebnou nápovědu najdou na webu svejkmuseum.cz.

3.Angelo Mario Ripellino: Magická Praha (1973)

Jednou z nejkrásnějších a nejinspirativ­nějších knih, které byly o Praze napsány, je kniha italského bohemisty a překladatele Angela Maria Ripellina Magická Praha. Teto spisovatel zobrazil Prahu jako romantické a mystické město obývané umělci, podivíny a alchymisty. Vnímal ji jako srdce Evropy, kde se protínají tři kultury: česká, německá a židovská. Aniž by se přísně držel chronologie a faktů, popisuje dějiny Prahy od Bílé hory až do vpádu sovětských vojsk a vypráví také o významných pražanech. Nejedná se však o knihu historickou, ale spíš o vyznání lásky Praze psané barvitým jazykem plným metafor. Postavy knížek se tu setkávají se svými autory a sám Ripellino tvrdí, že v Praze určitě kdysi žil: „… a nebo jsem byl žákem Arcimbolda, ´nejdůmyslnějšího malíře fantazií´, jenž dlouhá léta přebýval na dvoře Jeho Veličenstva císaře Rudolfa II. Pomáhal jsem mu malovat jeho skládané portréty, ty znepokojivé a potměšilé kebule, bradavičnaté a zjizvené, které vytvářel nakupením ovoce, květin, klasů, slámy a živočichů, podobně jako Inkové vkládali mrtvolám do důlků zlaté oči a do tváří kus dýně.“ Ripellino nadchnul pro Prahu celou generaci spisovatelů, mezi jinými také Umberta Eca.

4.Kundera: Nesnesitelná lehkost bytí (1984)

Dalším románem, který svádí cizince k návštěvě našeho hlavního města je Nesnesitelná lehkost bytí Milana Kundery. Také jeho Praha je úplně jiná než ta Haškova a Kafkova: ze střední Evropy se rázem přesouvá do Evropy východní. Nejen že je součástí východního bloku, ale právě zažívá vpád sovětských tanků. Je tísnivá, zašedlá, s prázdnými výlohami a sochami hrdinů socialismu. Intelektuálové se v ní stávají umývači oken a v hospodě si každý musí dávat pozor na to, co říká.

Milanu Kunderovi se podařilo svým románem obrátit pozornost celého světa nejen ke svému rodnému městu, ale k celé zemi a celému regionu. O tom, jak se z Evropy střední stala Evropa východní, později napsal v proslulé eseji Únos Evropy. Mnozí návštěvníci zamáčknou slzu nad tím, že v Praze není Kunderovo muzeum a vydají se aspoň do muzea komunismu, podívat se, jak tenkrát ty prázdné výlohy vypadaly.

5.Joseph Roth: Pražské orgie (1985)

Praha období normalizace se objevuje také v autobiografické novele Josepha Rotha, která kdysi způsobila nemalý poprask. Americký spisovatel přijel do Prahy, která pro něj představovala především „město Franze Kafky“, už na počátku sedmdesátých let. Zde se setkal s českými zakázanými autory (Ivanem Klímou, Karolem Sidonem, Ludvíkem Vaculíkem a dalšími) a nahlédl do prostřední disentu.

Stejně tak hrdina jeho knihy, americký židovský spisovatel, přijíždí do Čech kvůli povídkám jakéhosi tajemného německého spisovatele a ocitá se mezi spisovateli skutečnými. Kromě popisu několika malebných pražských scenérií obsahuje kniha, jak ostatně napovídá název, především líčení nevázaného života pražských umělců. Americkým představám o politickém utrpení obyvatel východní Evropy tedy vůbec neodpovídala. Některé čtenáře novela pohoršila, jiné inspirovala k cestě do Prahy.

6.Jorge Louis Borges: Tajný zázrak

Útlá povídka Jorge Luise Borgese Tajný zázrak stojí také na počátku některých cest do středoevropské metropole. Je příběhem ne příliš úspěšného badatele a spisovatele Jana Hladíka. Začíná takto: „Jan Hladík, autor nedokončené tragédie Nepřátelé, pojednání Ospravedlnění věčnosti a rozboru nepřímých židovskýc pramenů Jakuba Boehma, měl v noci ze 14. Března 1939 v jednom bytě v Celetné ulici v Praze sen (…)“

Jedna z nejslavnějších scén povídky se odehrává v knihovně v Klementinu. Hrdina se tam ocitá ve snu a přiznává se knihovníkovi, že nehledá žádnou knihu, ale samotného boha. „Bůh je v jednom z písmen na jedné stránce v jednom z čtyř tisíc svazků uložených v Klementinu,“ odpovídá knihovník. Kouzelná knihovna, kde je mezi písmeny ukryt bůh, je dalším důvodem, proč navštívit Prahu. Povídka je variací na téma viny a neviny a tedy opět poctou Franzi Kafkovi.

7.Sergej Lukjanenko a Vladimir Vasiljev: Denní hlídka (1999)

Jednou z knih, po kterou sáhnou především ruští čtenáři je populární fantazy Denní hlídka, která se částečně odehrává právě v Praze. Někteří z nich dokonce chodí městem s knihou v podpaží, a tak se podívají nejen na Vyšehrad, kde (opět) zasedá jeden soudní tribunál, ale také například na Žižkov. Pravda je, že autoři při psaní neseděli nad mapou Prahy, takže ne všechno odpovídá skutečnosti. Jak se vzteká jeden z českých čtenářů ve svém čtenářském deníku: „Víme přece, že hotel v Křemencově ulici není Fénix, ale Páv, že není laciný a především, že Křemencova ulice není na Žižkově!“ Víme, ale román je román. A v Denní hlídce je Křemencova právě na Žižkově.

8.Michael Chabon: Úžasná dobrodružství Kavaliera a Claye (2000)

Také Američané mají svou knihu, kterou si berou na cestu do Prahy. Je jí román Michaela Chabona: Úžasná dobrodružství Kavaliera a Claye, oceněný Pulitzerovou cenou. Jeden ze dvou mladíků, hlavních hrdinů knihy, pochází právě odsud. V Praze se také odehrává velká část románu. Příběh je velmi povedenou variací na román Gustava Meyrinka Golem.

Pražská část románů vypráví, jak se židovský chlapec Kavalier rozhodne stát eskapologem – mistrem útěků po vzoru maďarsko-amerického kouzelníka Harryho Houdiniho. Proto se zapíšedo lekcí ke kouzelníkovi Kornblumovi. Když propukne válka, hledají spolu Golema, aby jej ještě lépe skryli před nacisty. Později hrdina z Československa utíká do New Yorku a Golema odváží za hranice s sebou. Také Chabon je milovníkem Kafky: když zkrátíme jméno Josefa Kavaliera, dostaneme jméno hrdiny Procesu, proslulého Josefa K. Podobných odkazů je v románů více.

9.Mariusz Szczygiel: Gottland (2006)

Mezi největší milovníky Prahy patří bezesporu Poláci, kteří jsou obecně známí láskou ke všemu českému. Jejich nekorunovaným průvodcem je Mariusz Szczygiel, autor knihy Gottland, podle které už byl natočen i stejnojmenný film. Szygielovi čtenáři se bezesporu vydají na Letenskou pláň, aby si prohlédli místo, kde stál monstrózní památník Stalinovi, o jehož stavbě se autor rozepisuje. Zajdou k Baťovi, jehož příběh vypráví, postojí v Lucerně a pak se vydají do uliček židovského města, hledat tajemný byt, kde žila (možná stále žije?) tajemná neteř… ano, správně, Franze Kafky! Polský spisovatel a novinář má také blog, ve kterém píše, kam ještě mají Poláci v Praze vyrazit. Neopomene ani Libeň, protože mnozí z nich jsou ctiteli **Bohumila Hrabala. **

10.Umberto Eco: Pražský hřbitov (2010)

Poslední z desítky knih, kvůli které jezdí návštěvníci do Prahy, je pastí na čtenáře, protože téměř o Praze není! Odehrává se v Paříži, Mnichově a první zmínka o Praze v ní padne až po sto stránkách. A je to zmínka o pražském hřbitově, čímž vypravěč míní starý židovský hřbitov, kde se nad hrobem rabbiho Löwa údajně každých sto let schází 13 nejvýznamnějších rabínů z celého světa. Kují zde pikle a chystají se ovládnout svět. „Hlavní štáb“ mají v Praze, která se tak v Ecově podání stává středem Evropy a celého světa.