Aktuality

Mnoho podob tvůrčích rezidencí

V úterý 26. 5. v pražském Českém centru v Rytířské ulici proběhla v pořadí druhá debata na téma Tvůrčí rezidence v oblasti umění. Předchozí setkání bylo věnováno výtvarnému umění, to nynější literatuře a hudbě. Pozvání přijali:Tereza Svášková z realizačního týmu neziskové organizace Plzeň 2015, jazzový klavírista a skladatel Vít Křišťan, violoncellista a umělecký vedoucí Akademie komorní hudby Tomáš Jamník, prozaik David Zábranský, básník Jonáš Hájek a básník a dramaturg literárních večerů v Café Fra Petr Borkovec. Zuzana Zahradníčková z odboru umění a knihoven Ministerstva kultury České republiky se z diskuse omluvila. Setkání, které by si zasloužilo početnější auditorium, moderovala novinářka Judita Matyášová.

Ostych českých autorů
Hosté srovnávali své zkušenosti z literárních a hudebních rezidencí. Petr Borkovec s Jonášem Hájkem se shodl na tom, že tvůrčí pobyty pro literáty jsou stále stigmatizované zámkem Dobříš, kam mnoho československých spisovatelů jezdilo na dovolené. Petr Borkovec mluvil o ostychu českých autorů žádat o stipendia a hlásit se do mezinárodních literárních soutěží, např. o Drážďanskou cenu lyriky. „Zatímco německých autorů se přihlásí třeba tisíc, českých ani ne sto.“ Sám na literární stipendia jezdí obvykle na pozvání svých překladatelů a zahraničních nakladatelů. Na tvůrčí stipendia se ovšem hlásí spíše jako překladatel, ne jako básník, protože „jaké pracovní plány může mít básník?“ Málokdy se také setkal s tím, že by musel plnit zadání nebo se účastnit četných společenských akcí. Jen jednou přispěl do chystané antologie.

Nechci „budovat síť“, chci psát
David Zábranský zastává názor, že autor odjíždí na zahraniční stipendium především psát. Cestuje za luxusem, který si během roku v takové míře nemůže dopřát: čas a klid na tvorbu. Pak je tedy nutnost neustále komunikovat kontraproduktivní. Názor organizátorů však bývá odlišný. V průběhu tříměsíčního stipendia Mezinárodního visegrádského fondu v Budapešti se neustále setkával s přesvědčením, že tvůrčí rezidence je především způsob, jak vybudovat pevnou literární síť autorů. Jonáš Hájek na stipendiu v Krakově v rámci stejného programu takový pocit neměl. Naopak považuje za velice přínosné, může-li se setkávat se zahraničními kolegy, např. z Polska v rámci visegrádského stipendia nebo z Lotyšska v rámci stipendia lotyšského. Petr Borkovec jako kontrapunkt uvedl svůj zážitek z Belgie, kdy pobýval celý měsíc na samotě padesát kilometrů od Bruselu a pakliže měl poté komunikovat u večeře, činilo mu to obrovské potíže. Absolvoval však i stipendium roční, které umožňovalo život v zahraničí i celé jeho rodině.

Muzikanti v bačkorách
Hudební rezidence se od literárních liší už z podstaty, protože hudebníci spolupracují většinou s orchestry a vzájemná komunikace je tudíž klíčová. Tomáš Jamník např. vzpomíná na rezidenci na německém zámku. „Muzikanti přišli, odložili boty, nazuli si bačkory a pět dní soustředěně pracovali.“ Tehdy na sebe nechal působit místo samotné a uvědomil si, jak velký vliv na tvorbu má. Je také přesvědčen, že na uměleckém výkonu se projeví, jak je o umělce postaráno a proto není lhostejné, kolik hvězdiček má hotel, v němž je ubytován. Proti tomu protestoval David Zábranský. U literátů to neplatí, stačí jim daleko skromnější podmínky. Např. Petr Borkovec povětšinou pobýval v pronajatých bytech. Jonáš Hájek zdůraznil přínos setkání s jinými jazykem. „Krom toho, že jsem se naučil kouzla s červenou řepou, jsem během pár týdnů dostal do ucha polštinu, běloruštinu i ukrajinštinu.“ Co jeden rezident vítá, to se pro jiného může stát obtížně překonatelnou překážkou. Tereza Svášková vzpomněla na maďarského spisovatele, který by se býval stal rezidentem v Plzni, kdyby byl ochotný komunikovat v angličtině. Nestalo se tak, a proto dali organizátoři přednost jinému maďarskému spisovateli, mladšímu, který anglicky uměl a v angličtině publikoval i texty v rámci povinného blogu. Viktor Debnár, vedoucí Literární sekce Institutu umění, připomněl nutnost jasně stanovené výzvy pro rezidenty, díky níž je možné podobným nedorozuměním předejít.

Tradice literárních a hudebních salonů
Tomáš Jamník také připomněl tradici domácích koncertů. „V Berlíně si rodina běžně pozve hudebníka na domácí koncert.“ Petr Borkovec byl rovněž v Německu pozván na domácí čtení, kvůli němuž jistá hraběnka přijela dříve ze svých cest… Podle Tomáše Jamníka v Německu i jiných státech, např. v Norsku a Dánsku existuje větší respekt ke statusu mělce, než u nás. Vít Křišťan dodal, že zatímco v severských státech si umělec může zažádat o podporu na tři roky, u nás je to nemyslitelné. Sám využil stipendijní pobyt, který Ministerstvo kultury České republiky poskytuje jen jedinkrát za život, a to na dobu od šesti do dvanácti měsíců. Tehdy pobýval právě v Dánsku.

Status umělce
Spisovatel David Zábranský však nemá pocit, že je situace u nás tak neutěšená. „Není to tak, že oni jsou někde a my k tomu jen dozráváme, jen k tomu šplháme. Není pro mě meta dosáhnout úcty, ale vytvořit zásadní dílo.“ Tomáš Jamník však oponoval , že úcta či respekt k umělci podmiňuje i vznik takového díla. „Generujeme sice špičkové umělce, kteří ale po škole nemají příležitosti a nemohou svůj talent dostatečně rozvíjet.“ Petr Borkovec jako silný zdroj inspirace uvedl opět Německo. Německý model autorských čtení už několik let uplatňuje jako dramaturg pražské Café Fra. Čtení jsou obvykle doprovázeny diskusemi a o honorářích se obvykle nemluví. Jsou totiž naprostou samozřejmostí. Autoři se jich nemusejí nedůstojně domáhat. Petr Borkovec proto vítá existenci Asociace spisovatelů, která se snaží podmínky pro české spisovatele měnit. Záslužné je také úsilí o vznik literárního domu. Např. němečtí autoři by do Prahy jezdili psát velice rádi. Jejich zvědavost na českou literaturu je značná.

Tvůrčí rezidence pro život
Institut umění letos plánuje v rámci recipročních tvůrčích pobytů vyslat jednoho českého autora do Británie a dalšího do Slovinska. Aktuální nabídku tvůrčích rezidencí můžete najít zde. Diskuse mezi literáty a hudebníky byla údajně daleko živější a více konfrontační než předchozí diskuse na téma výtvarných rezidencí. Enfant terrible besedy David Zábranský však v závěru vyslovil něco, na čem se všichni přítomní jednomyslně shodli: „Rezidence mají umělcům pomoci především v životě.“