Aktuality

První literární procházka byla mimořádě náročná

Krev, pot a slzy sliboval Martin Machovec na začátku literární procházky Praha Egona Bondyho aneb „My žijeme v Praze“, a své slovo také dodržel. První z cyklu podzimních literárních procházek projektu Praha město literatury potvrzovala prostý fakt, že mimořádné zážitky jsou zákonitě i mimořádně náročné. Sedmnáct účastníků si na výpravě po místech, která byla pro život a dílo gurua českého undergroundu, básníka a filozofa Zbyňka Fišera alias Egona Bondyho určující, v nadsázce řečeno, sáhlo až na dno svých fyzických možností.

Co je pro zkušeného světoběžníka, dvorního Bondyho editora Martina Machovce poklidnou, zhruba osm kilometrů dlouhou vycházkou, to je pro druhé túra. Zatímco některým po letu z Pražského povstání ulicí Nad spádem k Vltavě a po překonání Barrandovského mostu nestačil dech, Martin Machovec bez známky sebemenší únavy u zámečku Slovanka přečetl něžný text z Bondyho memoárů Prvních deset let, a chystal se pokračovat směrem ke hlubočepským viaduktům k dalšímu stěžejnímu místu Bondyho pražského pobytu, do ulice Pod Žvahovem, aby přečetl druhý zpěv Kádrového dotazníku. Od domu potaženého břečťanem se skupinka přenesla tramvají přes Zlíchov až na Malostranské náměstí k Baráčnické rychtě, kterou je inspirována Bondyho Sklepní práce a dále skrze turisty ulicí Nerudova 51, kam Martin Machovec zajistil bezmála pohádkový vstup skrze obchod s marionetami. Dům U Zeleného jelínka, kde básník se svou Julií žil s přestávkami v letech 1971–1994, byl spolu s výhledem na barrandovské skály estetickým vrcholem této zastávkové terénní přednášky. Sem, do mnohapatrového asymetrického pavlačového, původně středověkého domu, za nimi jezdil na kole mladičký Martin Machovec, jak ho přitom zachytila kamera Pabla de Saxe a Tomáše Mazala v unikátním dokumentárním snímku My žijeme v Praze. Příběhy o požerači psů nebo o smrťounkovi z knihy Příšerné příběhy nemohly být čteny v mýtotvornějším prostoru. Bondy sám říkal, že bydlí v bývalém psinci. V temném sklepení, které vede na Jánský vršek, pár dní zkoušeli Plastici. V ještě temnějším sklepení v průjezdu zas visí zvápenatělí pavouci. Taky svého druhu marionety. Metro je svého druhu taky sklepení. V metru by ale Plastici těžko zkoušeli. Není underground jako underground. Nová stanice Petřiny byla jistě zbudována proto, abychom k samoobslužné jídelně mezi paneláky, kde Bondy tak rád psával, a hlavně do proslulé restaurace U Holečků u obory Hvězda, měli blíž. A tam zas k sobě měli blíž všichni uondaní, uondaní, ale šťastní, hypnotizovaní neodolatelným charisma páně Machovcův, jehož monumentální práce editorská právě vrcholí vydáním druhého svazku Bondyho Básnických spisů z let 1962–75. Na černobílou procházku Prahou letní a zimní, kterou v letech 1984–85 natočil Pablo de Sax a Tomáš Mazal, se přišli podívat i štamgasti a štamgastka. Jejich bezprostřední výkřiky: „To je přece Hrouda!“, jež zazněly v okamžiku, kdy ve filmu zahlédli postaršího číšníka s kyticemi půllitrů na zahrádce své drahé hospody U Holečků o třicet let mladší, blažilo víc než pivní mok v hrdle.

Původní text Martina Machovce i video k procházce naleznete na: http://www.pra­hamestolitera­tury.cz/…eme-v-praze/

Procházky se konají každou neděli od 15 hod. až do 1. listopadu. Trvají přibližně 3 hodiny.

Veškeré informace a možnost přihlášení zde: http://www.pra­hamestolitera­tury.cz/…i-prochazky/