Aktuality

Spisovatel se na vás klidně vrhne jako flétňák

Liam Pieper (1984) oslovil australské čtenáře a kritiky už svým knižním debutem, autobiografickým románem The Feel-Good Hit of the Year (2014), v němž s nezvyklou otevřeností psal o svém divokém dospívání drogového dealera. Když mu jeden literární časopis poprvé otiskl povídku, měl za sebou i první zkušenosti z vězení. Zájem o jeho tvůrčí počiny mu však otevřel oči a změnil život: „Tehdy jsem poprvé pochopil, že nejsem jenom grázl, že umím i něco jiného. A že mám i jiné možnosti, než se potloukat po kriminálech.“ Liam Pieper je dnes respektovaným prozaikem a novinářem. Do Prahy přijel proto, aby nasbíral materiál pro svou třetí knihu, román o pražském jaru. S Liamem si povídala spisovatelka a publicistka Ivana Myšková.

Jste prvním stipendistou v rámci projektu Praha město literatury. Proč jste se přihlásil?

Myslím, že se mnohem víc nabízí otázka, proč si vlastně vybrali mě. Samozřejmě je to velká čest stát se prvním stipendistou a získat tak skvělou příležitost navštívit Prahu. Město má obrovskou literární tradici a odjakživa bylo ohniskem důležitých historických událostí. Některé se odehrály před pár lety, jiné spadají hluboko do dávnověku. Pro Australana je to zajímavá zkušenost, zajít do hospody, která je starší než samotná evropská kolonizace Austrálie.

Píšete román o muži, který připravoval pražské jaro. Kde se vzal váš zájem o moderní českou historii?

Před několika lety jsem pobýval nějakou dobu v Budapešti a uvědomil jsem si, že mě oslovují příběhy starých lidí, sousedů, kteří tehdy bydleli ve stejném domě jako já. V Budapešti se střídal jeden režim za druhým a politické okolnosti měly zásadní dopad na jejich životy. To, jaký vliv má změna režimu na jednotlivce, na jejich charakter a chování, mě opravdu zajímá.

V jednu chvíli řešíte všechny ty běžné každodenní trable jako: Jak zaplatím nájem? Netloustnu? Ještě pořád mě má báječná žena miluje? – a najednou se do města valí vojska Varšavské smlouvy a v ten moment máte problémy úplně jiného rázu.

Z pohledu spisovatele se mi zdá absolutně nefér, že život člověka může tak dramaticky podléhat síle, která je zcela mimo jeho vliv. Samozřejmě tohle zažíváme všichni, ale historie této části Evropy byla vždycky velmi bouřlivá; pod silnou taktovkou agresivních politických zájmů.

Krátce řečeno, můj zájem o českou historii se zrodil o pár států vedle a pokračoval na západ.

Jde ve vašem románu o skutečnou nebo smyšlenou postavu?

Původně jsem psal o skutečné osobě, maďarském lékaři, který v Praze opravdu žil, ale jak jsem pokračoval, pomalu se začal měnit ve fiktivní bytost. Dneska už víceméně existuje jenom v mé mysli, takže se dá říct, že jsem se tu celou dobu vlastně jenom potloukal se svým smyšleným přítelem lékařem. A to se leckomu může zdát dost divné, zvlášť když se snažím působit jako dospělý chlap.

Co vás na obrodném procesu v Československu zajímalo především? Z jaké perspektivy na téma nahlížíte?

Zajímá mě, jak lidé osobně reagují na skutečně silné hegemonické vlivy: na vlády, invaze a dějiny jako takové. Na pražském jaru mě fascinuje způsob, jakým Češi Sovětům kladli odpor – někdy byl hravý, někdy násilný, jindy tragicky symbolický. Zatím je příliš brzy na to, abych o perspektivě, kterou jsem zvolil, řekl víc – snad jen, že píšu o tom, jak se smýšlení individua ohýbalo a měnilo mezi šedesátým osmým a sametovou revolucí.

Informace jste získával i od českých emigrantů žijících v Austrálii. (Dnes v Austrálii údajně žije přes deset tisíc Čechů. První vlna emigrantů přišla po druhé světové válce, druhá právě po roce 1968, kdy jich přišlo zhruba pět tisíc.) Vycházel jste ve svém příběhu z konkrétních osudů?

Svým způsobem jsem od českých přistěhovalců v Austrálii příběhy ukradl, stejně jako od mnoha dalších lidí po celém východním bloku. Jsou to veskrze drobnosti, jako třeba příběh chlapíka, který po léta krafal se sousedem a sbíral pomluvy, až nakonec zjistil, že ten soused pracuje jako informátor KGB. Nebo že člověk musel prodavačce dokázat, že má dítě, aby mu před svátky vůbec prodala pomeranče, na které vystál frontu.

Mám hrozný zvyk krást druhým skutečné příběhy z jejich života, abych je pak při psaní použil. Jeden z nejslavnějších australských autorů Patrick White říká, že spisovatelé jsou schopni se na vás vrhnout jako flétňák, jen aby ukořistili aspoň cetku. Víte, co je flétňák? Je to australský pták, něco jako straka, ale co se týče vychování, je na tom mnohem hůř.

Setkával jste se i v Praze s pamětníky pražského jara?

Zatím ne, ale doufám, že se mi to v příštích dnech podaří. Jestli víte o někom takovém, moc rád bych ho poznal!

Chtěl jste propojit vyprávění z východní Evropy, Prahy a Austrálie. Jak?

To je skvělá otázka. Ovšem těžko se na ni odpovídá. V kostce, zabývám se představou, že mnozí lidé, kteří žili ve východním bloku a podařilo se jim odejít do Austrálie, s sebou přinesli hromadu věcí, na něž by nejraději zapomněli. Vyrostl jsem v městské části se spoustou emigrantů z východní Evropy, jejichž rodiče prožili skutečná zvěrstva, ať už jako oběti nebo pachatelé. Austrálie umí zapomínat a je dobrým místem, kde je možné zapomenout. V podstatě takový „Hotel California.“

Prý jste byl v Praze už několikrát. Pracovně nebo coby turista? Jak na vás Praha působila tehdy a jak na vás působí teď?

Byl jsem tu jen párkrát a vždycky jako turista. Ale přísahám, že jsem si nikdy nevyzkoušel jízdu na segwayi.

Prvním dojmem byl úžas nad čirou krásou a majestátností místa se všemi těmi hrady a mosty. Teď, když jsem tu mohl pobývat déle, žasnu nad zdejší kulturní scénou. Probíhá zde ohromné množství fantastických akcí.

Kteří čeští autoři vás formovali jako spisovatele?

Kafka, samozřejmě. Těžko mohu pominout Kafku a Kunderu a všechny ty K.

Velkou inspirací je pro mě určitě Dobrý voják Švejk. Myslím, že to je jedna z těch knížek, která dokáže svět proměňovat docela nenápadně a skvěle zachycuje takové to zvrácené přesvědčení, že lidé mají obecnou povinnost v určité věci věřit, umírat pro ně, že skutečnostem ne tak úplně rozumějí. Dneska je to úplně stejný problém jako před sto lety. Možná větší.

Miluju také absurdní humor, s jehož pomocí Jaroslav Hašek zkoumal velmi temné věci. Když se podíváte na Ericha Mariu Remarqua nebo Normana Mailera, tak ti napsali zásadní knihy o tom, jaké je válka peklo. Haškovy knihy jsou však podle mne zásadnější, protože on psal o tom, jaká je válka fraška.

Hrůzu a bezmoc přeměnil v absurdní hloupost; a i mně se takhle lépe vyrovnává se všemi nejhoršími projevy lidské podstaty. Myslím, že jsem se hodně inspiroval právě u něj. Objevil jsem ho až později, ale autoři, v jejichž stopách jsem šel, ho určitě znali. Domnívám se, že Hašek měl klíčový vliv na mnohé, od nichž jsem se učil, například na Josepha Hellera a jeho Hlavu XXII.

Líbí se mi, jak pro velkou část českých dějin literatura představovala zbraň, způsob, jak šířit kulturu, často velice explicitně. Pak přicházela ostrá období cenzury, z nichž vzešly různé formy samizdatových technik a vyprávění, a to vše se později znovu ocitalo v prostředí svobody, z čehož plynou všechny ty neuvěřitelně plodné éry experimentální literatury a skvělých nových stylů tvorby.

A které australské autory byste rád doporučil českým čtenářům?

No tak těch by bylo nepočítaně, i když si dokážu představit, že není úplně snadné australské tituly v Evropě sehnat. Jeden z nejlepších autorů je Ceridwen Dovey, jejíž poslední kniha se jmenuje Only the Animals – Zvířata především (volně přeloženo). Je to sbírka povídek vyprávěných z pohledu zvířat, která umřela v důsledku nějakého konfliktu lidského světa. Každá z povídek přebírá styl některého ze slavných autorů té konkrétní doby. Možná je to podivný nápad – a vlastně taky je, ale ta kniha je úžasná.

Sbírka Abigail Ulmanové Hot Little Hands – Ostré ručičky (volně přeloženo) je také skvělá. Jsou to krátké příběhy o dívkách a ženách v Austrálii, Americe a Rusku.

A potom Omar Musa – jeho román Here Come The Dogs – Už se ženou psi (volně přeloženo) vypráví o rapperovi, který vyrůstá v malém naštvaném australském městečku; děj se odehrává v období lesních požárů (na vysvětlenou, každé léto shoří snad polovina australských lesních porostů). Text kombinuje prózu i poezii, ale podle mého je to jedna z nejlepších knih, které byly v posledních letech v Austrálii vydány.

No a pak tu máme naše klasiky, mezi které patří Patrick White, Peter Carey a samozřejmě J. M. Coetzee. Původem není z Austrálie, ale žije tu s námi, tak jsme ho přijali. Jako Russela Crowea.

Váš první román patří do žánru pamětí, a to velmi nekonvenčních pamětí mladého muže, který popisuje své dětství a dospívání. Skutečně jde o váš životopis bez prvků fiktivního vyprávění?

Obávám se, že ano. Zažil jsem leccos divného. Stát se spisovatelem bylo nejspíš jediné východisko.

Chtěl jste narušit stereotypy memoárové literatury?

Nevím, jestli jsem je chtěl narušit, ale rozhodně jsem si přál napsat knihu, která by čtenáře donutila, aby nebrali všechno tak vážně. Často ji srovnávají například s Jamesem Freyem nebo s knihou Running with Scissors – Hlava nehlava (volně přeloženo) a jinými dílky, jimž se často říká „paměti utrpení.“ To ale nebyl můj záměr. Je mi zle z knížek, které vyprávějí o tom, jak jsem „léta pařil a bylo to strašný.“ Samozřejmě, že to nebyla taková hrůza. A o tom to je. Proto lidi paří. Je to zábava. Předstírat, že je to jinak, není upřímné.

Váš první román The Feel-good Hit of The Year (Bezva šleha, 2014) ukazuje proměnu „popleteného dítěte květin v drobného zlodějíčka a amorální kokainovou bestii“. Drogovým dealerem jste se stal už v patnácti, což je neuvěřitelné a šokující. Vyvolala vaše kniha nějakou společenskou diskusi? Jak vážným problémem jsou drogy v australské společnosti?

Na začátku jsem doufal, že k nějaké společenské diskusi dojde, že si lidi přečtou, jaké to je, vyrůstat v takovém prostředí, a že se pokusí upřímně mluvit o tématech, které jsem ve své knize rozvinul; o závislosti na drogách, o tom, jak z těch trablů ven, o tom, že je možné hledat jiné, lepší cesty, jak se potýkat s drogami a kriminalitou, která je s nimi spojená. Ale k tomu samozřejmě nikdy nedošlo. Část společnosti se na mě chvíli dost zlobila, ale nedivím se jim. Dokážu pochopit, proč má kniha spoustu lidí znechutila a štvala. A navíc, to, co si říkají za mými zády, se mě vlastně vůbec netýká.

Jestli jsou drogy v Austrálii vážným problémem? Ano i ne. Obecně se tu zkonzumuje větší množství drog než kdekoliv jinde. Utrácíme velké peníze jak za drogy, tak i za prevenci a boj proti nim.

Ovšem alkohol představuje daleko větší potíž, se všemi problémy, které přináší. Řízení v opilosti, domácí násilí, zdravotní problémy spojené s alkoholismem. Samozřejmě jsou to závažné problémy, ale alkohol je natolik významnou součástí naší identity, že si nemyslím, že by se situace mohla změnit ze dne na den.

Vaši rodiče byli hippies. Je tedy možné říct, že jste psal o důsledcích příliš liberální výchovy, kdy dítě nezná hranice svobody? (V tomto případě svoboda není poznaná nutnost, ale jen bezmezná libovůle.)

Na to nemám jednoduchou odpověď. Když jsem vyrůstal, musel jsem poslouchat a dodržovat určitá pravidla. Nebyl jsem žádný Mauglí, byl jsem normální kluk, ale stejně jsem se bouřil. To je přirozenost mládí. A samozřejmě, ti největší divoši, které jsem kdy poznal, mnohdy prošli velmi přísnou výchovou. Mě by taky nepotěšilo, kdybych zjistil, že mi rodiče založili svěřenecký font, abych nerozfofroval peníze, které mi sice odkázat chtějí, ale až poté, co dostanu rozum.

Četli to vaši rodiče? Měl jste nějaké ohlasy z rodiny?

Rodičům se kniha líbila, ale trápily je některé reakce v médiích. Australané dokážou být poměrně pokrytečtí a média je v tom tehdy veskrze podporovala. Nemyslím si, že to bylo fér. Mnozí vůbec nemohli uvěřit tomu, že mi rodiče dovolí kouřit marihuanu. Zhruba osmdesát procent Australanů samozřejmě už někdy marihuanu kouřilo, ale všichni předstíráme, že ne.

Teď už je to pryč, tak bych to mohl shrnout jednoduše: jsou zahanbení, ale hrdí.

Jakou podobu mělo květinové hnutí v Austrálii?

Květinové hnutí v Austrálii se pro mě smrštilo na pár večírků v domě mé mámy. Austrálie šedesátých a sedmdesátých let byla velice konzervativní.

Jak otevřená je v Austrálii diskuse o drogách?

Moc ne. Australané se snaží vypadat, že jsou v pohodě, ale ve skutečnosti jsou velmi konzervativní. Změna právních předpisů, která by nás posunula blíž místům, jako je Portugalsko a některé oblasti v Americe, kde je lékařská péče o drogově závislé daleko přístupnější, postupuje velmi pomalu.

Sám si myslím, že závislost na drogách je jednoznačně nemoc, nespadá primárně do sféry kriminality. Když ji vnímáte jako nelegální, automaticky se stává součástí organizovaného zločinu, a co je horší, pro mladé lidi se mění v modlu.

Když jsem byl kluk – a pokud dospělí vůbec o drogách mluvili – říkali něco v tom smyslu: „Když budeš kouřit trávu, zblázníš se z toho, nakonec ulítneš na heroinu a stane se z tebe prostitut.“ To samozřejmě nejde brát vážně, takže když děcka opravdu zkusí kouřit marihuanu, zjistí, že to celé je lež. Pak začnou spekulovat, co všechno jim ještě nabulíkovali, a nakonec se třeba vzepřou o to víc a budou zkoušet věci, které jim vážně můžou ublížit, nebo je i zabít.

Mladým by se mělo říkat: „Když budeš kouřit trávu, stane se z tebe nudnej trouba, možná napíšeš pár příšernejch scénářů a nikdo o tebe ani nezakopne.“ To mi připadá jako upřímné varování před tím, jak člověku můžou drogy zničit život.

Na vaši první knihu recenzenti nešetřili chválou. Označovali vás za velmi talentovaného a zkušeného vypravěče, i když jste byl debutant. Jak velkou jste měl literární zkušenost, než jste začal The Feel-good Hit of The Year – Bezva šleha psát?

Měl jsem za sebou několik povídek, pár esejů, pracoval jsem jako novinář, ale najednou přišlo známé nakladatelství Penguin a vydalo mou knihu; to byl velký obrat. Jako by mě rovnou hodili do hloubky, jenže já jsem špatný plavec.

Recenzenti oceňovali, že jste se nesnažil hrozné situace přikrášlit, a psali, jaká je to zábavná kniha. Jak podstatný je pro vás humor v literatuře i v životě?

Umět se smát je pro mě ta nejdůležitější věc v životě. Někdy se možná dostanu do nesnází, když žertuju řekněme třeba … o sebevraždě, ale co tím chci říct: když se nedokážete zasmát i těm nejtemnějším věcem, potom má temnota navrch.

Název románu je do češtiny těžko přeložitelná slovní hříčka. Pracoval jste obdobným způsobem i se samotným vyprávěním?

Ach ne! Bylo by skvělé, kdybych uměl být tak důvtipný. Prostě jsem vymyslel lacinou slovní hříčku pro název knihy a měl jsem hotovo.

Jste redaktorem webu pro začínající spisovatele The Writers Bloc. Proč začínajícím autorům pomáháte s publikováním?

No, když mi bylo kolem osmnácti, dostal jsem příležitost změnit svůj život. Zrovna mě zavřeli a zdálo se, že ve vězení nějakou dobu zůstanu. Pak ale jakýsi literární časopis uveřejnil povídku, kterou jsem o té zkušenosti napsal. Tehdy jsem poprvé pochopil, že nejsem jenom grázl, že umím i něco jiného. A že mám i jiné možnosti, než se potloukat po kriminálech.

Za všechen svůj dosavadní úspěch opravdu vděčím těm, kteří ve mně rozpoznali nějaký potenciál. To oni mě přesvědčili, abych svůj život vedl jinak. Nebýt jejich pomoci, nebyl bych tím, kým teď jsem, takže pokud mám tu možnost, snažím se pomáhat mladším autorům.

V rámci Writers Bloc mám možnost pracovat se začínajícími spisovateli, kteří možná ani nevědí o svých schopnostech, ale třeba jim mohu pomoct tyto schopnosti objevit. Vnímám to jako velikou poctu, mít možnost radit mladým talentům, a snažím se, jak nejlépe umím, protože to dlužím lidem, kteří mě ochotně vedli, když jsem je potřeboval.

Vedle toho, že jste autor a redaktor, jste také novinář. Myslíte si, že se tyto profese doplňují nebo ne? Já mám zkušenost jako rozhlasová publicistka a osobně si myslím, že jedno druhé spíš popírá…

Myslím, že se vzájemně doplňují. Každá z nich vyžaduje schopnost vypozorovat a sdělit nějaký příběh. Ať píšete knížky, novinové články, nebo redigujete texty, vždycky k tomu potřebujete určitý přístup. Každopádně se nakonec vrátíte k tomu základnímu principu. Jaký příběh se snažím vyprávět? Jak ho můžu nejlépe předat? Všechno ostatní už je jen otázkou provedení.

přeložila Veronika Francová

Fotografie byly pořízeny v rámci autorského čtení Liama Piepera, které se konalo v kavárně Liberál. Autorskou úvodní fotografie je Veronika Trachtová.