Aktuality

José Luís Peixoto píše o Praze

Portugalský spisovatel José Luís Peixoto byl v Praze na rezidenčním pobytu projektu Praha město literatury. V rámci svého pobytu pracoval na svém novém románu, v kterém figuruje také Praha. Úryvek z tohoto díla jste si mohli poslechnout na autorském čtení, které proběhlo na konci června. Pokud vás Praha z pohledu José Luise Peixoto zajímá, můžete si přečíst několik řádků nyní…

Přemýšlím o jaru roku 1410. Vltava líně teče. Stejným tempem přecházejí turisté Karlův most a Karlovou ulicí pak míří na Staroměstské náměstí.

Zdali v roce 1410 svítilo slunce stejně jako teď? Jak asi pálilo a jak je tlumily koruny stromů, které rostly na místě těch, jenž dnes poskytují přístřeší párům polehávajícím v parcích na trávníku? Tekla snad tehdy Vltava stejně líně? Existují popisy té doby, můžeme si je přečíst, píše se v nich o slunci, o stínu, o řece, a znamenala vůbec tehdy ta slova totéž, co dnes?

V roce 1410 byl uveden do provozu orloj, který se nachází na Staroměstském náměstí. Uplynulo víc než šest set jar. Zpočátku mnohé z toho, co vidíme dnes, neexistovalo. Kalendář a gotické sochy, které orloj obklopují, byly přidány v roce 1490. Pohyblivé postavy apoštolů, které v celou hodinu předvádějí krouživý tanec za dvěma okny, která se automaticky otevírají, přibyly v 17. století. Pochopitelně existoval vlastní orloj s astronomickým ciferníkem: pozadí představuje planetu Zemi a nebe; čtyři hlavní pohyblivé prvky představují slunce, měsíc, jeden vnitřní prstenec zvěrokruhu a jeden vnější.

Zatímco jsme tady, turisté jsou tam, před jižní stěnou Staroměstské radnice, před orlojem. Čekají na celou hodinu. Někteří si rozložili stativy, chtějí si orloj vyfotit s maximálním možném rozlišení. Jiní natahují paži, obracejí fotoaparát nebo mobil na sebe a fotí se s orlojem za zády. A jsou tu i jiní, kteří, když na něj přijde řada, před orlojem pózují. Ti, kteří čekají, aby se postavili na jejich místo, sledují ty umělé pózy a úsměvy, které se nasadí a hned rozplynou, zcela bez zájmu. Když přijdou na řadu, dělají to samé, co ti před nimi.

Fotograf zachytí okamžik a znehybní ho. Čas poplyne jen tomu, kdo zůstává mimo fotografii, kdo si ji bude prohlížet. Možná pokaždé, když bude fotografii zkoumat, dokáže objevit nový detail, čas na fotografii však zůstane stát. Úsměv, který tu jednou byl, přetrvá.

S příchodem celé se všechny fotoaparáty a kamery namíří na orloj. Rozvážní, strnulí apoštolové bez kloubů předvedou svůj mechanický tanec za zvuků nemelodického, monotónního zvonu, do vzduchu a do hluku náměstí odbíjejícího čas, který si turisté odvezou do všech svých časových pásem.

Kdo by si v roce 1410 uměl představit takové násobení a rozpad času? Jaro, slunce, stín a Vltava se zdají být k tomu všemu lhostejné. Přestože jsou současníky toho křížení, vypadají, že si ho nevšímají se stejnou samozřejmostí, jako nejspíš i v roce 1410. Představuji si hodiny, které by zobrazovaly všechny ty časy, ale docházím k závěru, že takový stroj už asi existuje.

Bez jakýchkoliv pochybnosti, zcela zavřený ve svých jistotách, je orloj na Staroměstském náměstí, zatímco my jsme tady. Sleduje hvězdy, počítá hodiny, protože svět se bezpečně uspořádá podle jeho ručiček.

přeložila Lada Weissová