Aktuality

Od "žáčkovských" říkanek k paranormální romanci

Odkud a kam kráčí literatura pro děti? Nahlédněme spolu s Radkem Malým do současných trendů českého psaní pro dětského čtenáře.

Odkud

Tradice literatury pro děti se v Čechách dá vysledovat od národního obrození. Do tohoto období spadají i tradiční pohádky sbírané a převyprávěné B. Němcovou či K. J. Erbenem. Autorská tvorba pro děti se více rozvinula v období první republiky. Tehdy pro děti začali psát autoři, již „zavedení“ v knihách pro dospělé – K. Čapek (autorské pohádky v knize Devatero pohádek), E. Bass, K. Poláček či V. Vančura. Rozvoj také zaznamenala i moderní dětská ilustrace, zastoupená např. O. Sekorou nebo J. Čapkem.

Velmi kvalitní dětská literatura vycházela v období totality, kdy se k tvorbě pro děti uchylovali autoři, kteří jinak nemohli vydávat. V 80. letech vznikl Ústav pro literaturu pro děti a mládež a vycházela také odborná periodika – Zlatý máj, Ladění a Tvořivá dramatika, jež jako jediná existuje dodnes.

Obnovit tuto dobrou tradici teorie v české literatuře pro děti a mládež by chtěla Česká sekce IBBY založením odborného časopisu, který by poskytoval prostor pro reflexi dětské literatury. Práce v této organizaci je bohužel víceméně dobrovolnou aktivitou. Česká sekce IBBY každý rok organizuje soutěž Zlatá stuha a snaží se pečovat o dobré jméno české dětské literatury. Posledním velkým úspěchem na tomto poli je medaile H. CH. Andersena pro českého autora. Letos toto ocenění získal spisovatel a ilustrátor Petr Sís a stal se tak po J. Trnkovi, K. Pacovské a B. Říhovi čtvrtým českým nositelem tohoto ocenění.

R. Malý vyslovil politování nad tím, že v ČR neexistuje nic podobného, jako je německá instituce Internationale Jugendbibliothek München, pro niž bádání v oblasti dětské literatury představuje hlavní pracovní náplň. Každý rok vybírá to nejlepší ze světové produkce pro děti a mládež do ročenky White Raven (Bílá vrána). V ČR poté, co se letos z finančních důvodů nekonal Veletrh dětské knihy v Liberci, zbyl už jen festival Děti čtete?, pořádaný nakladatelstvím Meander. Podporu dětská kniha má ve veřejných knihovnách a jejich aktivitách. O dětských knihách píší Čítárny, částečně pak v příslušných sekcích iLiteratura nebo Portál pro českou literaturu.

Kam

Jednou ze zřetelných tendencí je chápání knihy nejen jako příběhu a psaného textu, ale jako „multifunkčního“ objektu. Cílem je učinit knihu pro čtenáře přitažlivější. Navíc, záložku v podobě ponožky nebo rozkládací 3D obrázek do čtečky nikdy nedostanete (což ale neznamená, že e-knihy nemohou být interaktivní a obsahovat videa, hudbu, puzzle apod.). Dobrým příkladem je nová Historie Evropy: Obrazové putování od R. Fučíkové – není to příběh pro jedno kontinuální čtení, ale encyklopedie, ke které se má čtenář stále vracet a hledat nové souvislosti mezi textem a obrázkem. Je to kniha – umělecký artefakt. Jiné knihy nabízejí další interaktivní složky – doplňovačky, omalovánky, počítačové hry, písničky a kniha se stává spíše hrou nebo pracovním sešitem. K dokonalosti byl tento koncept doveden v „knize“ Můj prázdninový deník – pracovním sešitu, který si každý čtenář doplní svými vlastními příběhy.

Dalším viditelným posunem je posun role autora –přibývá knih, kde autor je i ilustrátorem. Příkladem takového spojení rolí je i výše zmiňovaná Historie Evropy, ale i knihy A. Skálové, P. Síse a dalších. Stejně jako v minulosti, ani dnes není výjimkou, že knihy pro děti píší etablovaní autoři „dospělé“ literatury. Příkladem může být A. Goldflam (Tatínci a horor Standa a dům hrůzy), P. Brycz nebo M. Pilátová (Kiko a tajemství papírového motýla).

Největším nakladatelstvím, věnujícím se především dětské literatuře, je u nás již od dob socialismu Albatros. Dnes jde o knižního giganta, spojujícího pod názvem Albatros Media deset nakladatelských značek. Kromě produkce, která především vydělává peníze – třeba Deník malého poseroutky, který se u nás stal vůbec nejprodávanější dětskou knihou, pokračují i v edicích původní české tvorby pro děti. Tak vyšla antologie F. Hrubína Od jara do jara nebo K. J. Erbena Živá voda, kterou ilustracemi doprovodila Iku Dekune, japonská ilustrátorka žijící v Praze. Oblíbená je i „večerníčkovská“ edice, třeba Králík Fiala, který vyhrál letošní Zlatou stuhu za ilustraci. Albatros také každý rok vyhlašuje literární soutěž o nejlepší původní českou prózu pro děti soutěže pro mladé autory, v níž je hlavní odměnou pro vítěze vydání knihy.

Bilderbuchy

Bilderbuch čtenáři přináší úzké propojení obrazové a textové složky knihy. Jedním z příkladů je Pampe a Šinka A. Skálové, která způsobila spor mezi porotci soutěže Magnesia Litera. Kniha totiž obsahuje pouhých 12 vět textu – může tedy vyhrát cenu za literaturu? Podle Malého však kniha může čtenáře oslovit nejen slovem, ale stejně dobře i obrazem.

Podobný přístup vidíme v knihách P. Síse (Zeď), L. Urbánka a L. Rezkové (Doktor Racek, Babočky), či P. Nikla (Zá Hádky). Nestává se příliš často, aby kniha pro děti získala nejvyšší ocenění v knižní soutěži – P. Niklovi se to povedlo a jeho Zá Hádky se staly Knihou roku. Ale je to vlastně ještě kniha pro děti? Knížka z letošní Litery – 12 hodin s Oskarem pro děti určitě je, ale děj stojí jen na obrazu, možná tam není ani těch 12 vět. Jak už napovídá název, je to obrazové vyprávění pro předškoláky o 12 hodinách v životě kluka Oskara…

Z nejnovější české produkce je ještě třeba zmínit tvorbu T. Říčanové. Noemova archa vypráví tradiční biblický příběh pomocí textu je vmalovaného do ilustrací. Netřeba připomínat, že tyto knihy vyžadují, aby je společně s dítětem četl i dospělý.

Překlady byly zastoupeny produkcí „hemživých“ knih, tedy knih na pomezí slovníku/hry a příběhu. Prostor stránky zde nejčastěji zaujímá jeden obrázek, do kterého je vkomponováno mnoho prvků, poutajících čtenářovu pozornost. Dobrým příkladem je titul Léto: obrázkové příběhy. I zde Malý vnímá posun – vydavatelé jsou ochotni investovat do vydávání knih „kde se vlastně nic neděje“, a čtenáři jsou ochotni je kupovat.

Specifický segment obrázkových knih představují komiksy. První vlaštovka se objevila v devadesátých letech v podobě knihy Velké putování Vlase a Brady Františka Skály. V originálním pojetí knih pak tento autor pokračoval zpracováním snového lesa v knize Skutečný příběh Cílka a Lídy, který se stal i předobrazem světa ve filmovém příběhu o medvídkovi Kukym a následně i v knize Kuky se vrací.

Komiksu se věnuje také L. Lomová, která nedávno vydala příběh Divoši o českém cestovateli A. V. Fričovi a jeho indiánském příteli Červíčkovi. Průměru se vymyká také výtvarně originálně zpracovaná kniha s názvem Ticho hrocha výtvarníka D. Böhma, tvořená africkými mýty a příběhy, které vyprávěly autorově sestře africké děti. Na osvědčenou tradici pak navazuje knihy Obrázky z československých dějin, která se drží konceptu kombinace komiksu a textu (kdo by si nepamatoval na husity a chlebové děti před branami nebo textilní dělníky bojující proti strojům). Jinou cestou než autorský kolektiv „Obrázků“ nebo R. Fučíková se do historie vydala A. Ježková. Ta pro dětského čtenáře převyprávěla české pověsti od Jiráska, staré řecké báje a pověsti, ale i tradiční ruské pohádky.

Poezie a pohádky

Poezie pro děti je českým unikátem, vždyť ne ve všech evropských zemích pojem poezie pro děti vůbec znají. V produkci lze rozeznat dvě základní linie. První z nich je „žáčkovská“, která se projevuje hravostí a rozverností. Takové říkanky se často objevují v čítankách a na recitačních soutěžích. Řadí se sem například tvorba P. Šruta (Příšerky a příšeři) nebo J. Dědečka. Linie druhá, „halasovsko-holanovská“, se vyznačuje jistou meditativností: sem můžeme zařadit třeba knihu Písně mravenčí chůvy od D. Mrázkové. Mládeži jsou určeny i verše ve výběru I. Wernische s názvem Chodit po provaze je snadné. Tato kniha byla mimochodem za své grafické zpracování vyhodnocena jako nejkrásnější titul roku 2011 pro děti a mládež.

Ve více než tradičním pohádkovém žánru dnes vycházejí jak převyprávění klasických příběhů (Pohádky z Valašského království J. Skácela nebo Baba Jaga kostlivá noha A. Ježkové), tak i pohádky autorské.

Moderní autorská pohádka má spíše formu románu, než klasického pohádkového příběhu. Příkladem mohou být knihy Myši patří do nebe I. Procházkové, Lichožrouty P. Šruta, Ježkovy voči a další pohádky nebo Egbérie a Olténie S. Fischerové. Tradiční českou autorskou pohádku v tom nejlepším slova smyslu (včetně ilustrací) zastupuje kniha Pyžamo pro tygra matadorky J. Štroblové.

V hlavní roli dítě

Přesto, že se v české literatuře ještě žádný Harry Potter nenarodil a Válečka nikdo nepřekoná, najdeme i v dnešní produkci dětské hrdiny, kteří stojí za zmínku. Zvláštní příběh dětských hrdinů přináší Modrý tygr (podle knihy vznikl i film), který také zvláštně končí.

Známým jménem knih pro děti i mládež je I. Březinová, která píše nejen na vlastní témata, ale i „na objednávku“. Tak vznikla např. Lentilka pro dědu Edu (Alzheimerova choroba), Natálčin andulák (o dětech, rodičích a zaneprázdněných mobilech), Kluk a pes (fyzický handicap) a pro teenagery je tu třeba Blbnutí s Oskarem o jednom prázdninovém coming-outu. Na objednávku byla napsána také kniha M. Pilátové Jura a Lama pojednávající o klukovi se dvěma maminkami. Na neprobádané území se pustila knihou Dračí polévka A. Ježková. Příběh vietnamského kluka žijícího v ČR ilustracemi doprovodil kreslíř Nikkarin. Existuje také tematicky příbuzná kniha Josef a Ly, která vznikla na motivy televizního seriálu o přátelství mezi desetiletým Josefem a stejně starou Vietnamkou Ly.

Radosti a strasti náctiletých dokáže skvěle popsat I. Procházková, jak to ukázala v knize Nazí, Soví zpěv i v posledních Uzlech a pomerančích. Podle Malého se zvláště u knih pro mládež nedá určit přesně věková hranice, a to zejména směrem nahoru. Knihy pro mládež s oblibou čtou i dospělí (zejména čtenářky), existuje dokonce odborný termín „podvěková kategorie“, aneb, kdo ještě nevzal do ruky ani jednu tzv. paranormální romanci, jak se nazývá nový deskriptor Městské knihovny v Praze, určený pro knihy o zamilovaných upírech, andělech, nemrtvých apod., může hodit kamenem.

Kniha jako pro děti

Paranormální romance pro mládež, které ale ve skutečnosti čtou dospělí, jsou dobrým oslím můstkem k poslednímu oddílu – totiž knihy, které se tváří jako pro děti, ale reálně se pro ne příliš nehodí. K nim podle Malého patří i již dříve vydaná Požíračka mrtvol a jiné strašidelné příběhy, která ve své době vyvolala mezi dospělými pobouření a musela být stažena z trhu (ačkoliv zkušenosti z knihoven ukazují, že děti si na tyhle urbánní horory nijak nestěžovaly). Požíračka a jiné příběhy jsou z rodu skandinávské dětské urbánní mytologie. České historky podobného ražení vyšly v knihách Natřeme školu špekem nebo Rajče na útěku –v obou případech jde o soubor historek, které si mezi sebou vyprávějí děti na základkách. Oblíbený slovesný folklór současných dospělých je pak sesbírán v několikadílné sérii Černá sanitka.

Mezi knihy, které se tváří, jako by byly pro děti, dále patří: Dědečkové (obrázková kniha, jež je vlastně poctou dědečkům), Tři tatínci a maminka nebo Čáp nejni kondor – vzpomínky na svérázné dětství svérázné písničkářky Radůzy. Někam na pomezí pak patří Pohádky pro neposlušné děti a jejich starostlivé rodiče, které své čtenáře velmi drsnou, ale zábavnou formou nenápadně vychovávají.

Pokud se chcete se zmíněnými knihami blíže seznámit, najdete je v pražské Městské knihovně.

Článek vznikl na základě přednášky, proslovené v Národní knihovně 21. června 2012. Radek Malý se literatuře pro děti věnuje jak teoreticky, tak i prakticky (je autorem knih Listonoš vítr, František z kaštanu, Anežka ze slunečnic).